Rekonstrukce slavnostního lidového kroje, zrealizovaná v říjnu 2010.
Jedná se první odbornou rekonstrukci kroje regionu jižního Brněnska, do něhož Vranovice z etnologického hlediska patří.
Odbornou rekonstrukci vedla PhD. Soňa Nezhodová Mgr., Mgr. Šárka Seifertová
Realizace: restaurátorka Mgr. Yveta Petrásková
Zadavatel: Obec Vranovice
Modely: Eliška Macková, Dominik Kurka
Odborná prezentace rekonstrukce kroje na stránkách Muzea Hustopeče
Rekonstrukce slavnostní formy jihobrněnského kroje pro obec Vranovice
(2011 – ČLÁNEK)
Popis rekonstrukce
Po roce 1848, který znamenal zrušení feudalismu, došlo k prudkému pronikání civilizačních vlivů do struktur tradiční lidové kultury, které se nevyhnulo ani jižní Moravě a zdejším krojům. Zatímco některé lidové oděvy v důsledku prudkých změn zanikly (např. na Židlochovicku), jiné „přežily“ (Moravské Slovácko), ale jejich nošení bylo postupně vytěsněno do obřadní sféry s krátkodobým použitím a jejich klasická podoba (z let 1830–1850) byla v důsledku společenských změn, vytrácení tradice a vývoje směrem k nepraktičnosti změněna téměř k nepoznání (viz hanácké Slovácko).
Kroj na Židlochovicku patřil ke krojům brněnského typu a nejbližší analogie bylo možno hledat u obcí, které byly v pobělohorské době „přifařeny“ přímo k městu Židlochovice, tedy v případě Velkých Němčic, Blučiny, Křepic, Nosislavi, Pohořelic, Ivaně, Přibic, Vranovic, Nikolčic, Měnína a Přísnotic. Kroje této oblasti znázorňuje Hornova litografie z roku 1836, zachycující svobodný pár z panství Židlochovice.
Předpokládá se, že kroje z Vranovic, Ivaně, Přibic a Uherčic se za oděvy městského typu zaměnily rychleji, než tomu bylo u zbývajících obcí Židlochovicka. V případě Vranovic hrála roli poloha na železniční trati (od roku 1839) a industrializace obce (v roce 1872 byl vybudován cukrovar). Období zániku kroje lze stanovit na léta 1850–1880, z této etapy však nemáme z Vranovic k dispozici žádný obrazový materiál ani krojové součásti. Nepříznivá situace panovala na celém Židlochovicku, o němž bylo v roce 1928 konstatováno: „Židlochovicko, pokud se krojů týče – je nejchudší. Kroje byly nahrazeny před 50–60 lety dříve šatem městským, poloměstským, i památek po kroji zachovalo se velmi málo, takže dnes je těžko dopátrati se, jak se lid před časem strojil.“ (Hustopečsko. Domovopisný sborník, Vyškov 1928, s. 147.)
Ke slavnostním příležitostem (především k hodům) pak v obcích Židlochovicka často posloužily různé obměny kyjovských krojů pořizované v půjčovnách (slovácký, resp. dolňácký kroj byl tak přenesen do kulturně odlišného prostředí) a u této „tradice“ se zůstalo doposud.
I přes určité pokusy o obnovu jihobrněnských krojů (např. v Židlochovicích, Ivani, Velkých Němčicích) se na původní tradici navázat nepodařilo. Výjimku tvoří jen obec Nikolčice, kde se u mužského kroje uplatnily některé prvky zdejšího tradičního oděvu (červená „rokoková“ vesta, dyftýnová nápodoba kožených kalhot, boty).
Od tohoto roku (2010) se o návrat k tradici snaží představitelé obce Vranovice, kteří se obrátili na pracovníky Městského muzea a galerie Hustopeče se záměrem obnovit slavnostní kroj pro svobodný pár. Pod odborným vedením se pak realizace rekonstrukce kroje zhostila Yveta Petrásková z Bořetic. Celková podoba kroje byla stanovena na období těsně před zrušením feudalismu (1830–1850), které se vzhledem k dalšímu vývoji stalo érou klasické a vrcholné formy krojů v českých zemích.
Střih všech součástí mužského a ženského kroje byl totožný se střihem na Brněnsku a odpovídal tak západomoravskému typu. Z tohoto typu vychází i dosud kontinuálně nošený slavnostní kroj na hanáckém Slovácku, které se nachází v bezprostředním sousedství jižního Brněnska, resp. Židlochovicka. Tyto dva regiony se pak na Hustopečsku střetaly s kulturou německých Jihomoravanů – Dyjáků (Thayner).
U mužů byl kroj tvořen širokým, umírněně zdobeným (pletené šňůrky, žinylky apod.) kloboukem, vestou-kordulou rokokového stylu (délka přes boky, vepředu skosené rohy, vzadu prostřižené šosy), s řadou knoflíků se zdůrazněným zapínáním horizontálními linkami, se stojatým límečkem a střídmou (i jednobarevnou žlutou) výšivkou. Aby došlo k odlišení od východní varianty kroje na Židlochovicku, kde převažovala červená barva korduly, byla v případě Vranovic doporučena černá nebo modrá barva, odpovídající západní brněnské variantě.
Košile byla šita z rovných dílů a měla široký „spadený“ rukáv. U krku a v zápěstí se zavazovala tkanicí. Límec (nepřehnutý!) košile byl převázán černým nákrčníkem (flór). Kožené kalhoty (koženky) se odepínaly vepředu. V pase byly upraveny k provléknutí úzkého opasku nebo šňůrek. Koženky sahaly pod kolena, kde se zavazovaly ozdobnými řemínky. V hlavních švech byly zdobeny jednoduchým vlnkovitým prošíváním.
Celek kroje doplňovaly vysoké holínky, modré punčochy a kapesník, který se zastrkoval do kapsy u vesty-korduly.
Ženský kroj byl tvořen živůtkem-kordulkou, která sahala po pás. Ve střihu sledovala kordulka tělesné proporce, vzadu byla střižena ze tří dílů, které se zužovaly k pasu, kde byly zakončeny čtyřmi malými obloučky-šůsky (šoške). Ty se podšívaly materiálem jiné barvy, pokud byla kordulka ušita z černého sukna, tvořilo toto podšití sukno červené. Hlavní ozdobu kordulky tvořila seskládaná stuha, lemující hluboký výstřih. V polovině 19. století se kordulka ještě zapínala na knoflíky (později se prosadilo šněrování jinobarevnou tkanicí a došlo k zúžení ramínek). Zapínání bylo obdobně jako u mužů zdůrazněno horizontálními linkami. Vedle sukna (takové kordulky se zdobily i vyšíváním, bohatší verze se připisují blízkosti regionu hanácké Slovácko) se na slavnostní kordulky užívaly i drahé hedvábné látky (atlas, damašek, pater, taft, kreditor, čínské hedvábí).
Rukávce se rovněž šily z rovných dílů, tedy se spadeným ramenním švem. Rukávky a límeček (7–10 cm široký) se stahovaly tkaničkami. Jako podvazadla sloužily červené pentle. Límeček a tacle se lemovaly bílou výšivkou či krajkou.
Sukně se všívaly do pásku, přední díl byl hladký, ostatní partie se hustě nabíraly a skládaly. Kromě glancovaných černých a tmavomodrých plátěných sukní, napodobujících hedvábí, se od počátku 19. století uplatňoval především materiál vzorovaný proužkováním (např. kanafas). Silueta sukní byla štíhlá (velké množství spodniček, žehlení a silné škrobení se prosadilo až ve 2. polovině 19. století).
Zástěry dosahovaly značné šíře, šily ze dvou půlí, které byly vsazeny do empírově zdviženého límce. Kolem něj se pak ovazovala ozdobná stuha. Zástěry se šily z glancovaného plátna či dražších látek (hedvábný taft).
Ženy na Židlochovicku se obouvaly do nízkých střevíců s přezkami a nosily bílé punčochy. Ke kroji patřil i obřadní kapesník (nošený v ruce),ať už tištěný nebo vyšívaný. Nezbytným atributem kroje byla pokrývka hlavy, tvořená u svobodné ženy bohatým věncem, upevněným na hlavu stuhami-úvazovkami.
PhD. Soňa Nezhodová Mgr., Mgr. Šárka Seifertová
[nggallery id=26]
